Pilotný ročník medzinárodného festivalu zameraného na participatívne divadlo a rozvoj publika pod názvom Edufest pokračoval aj počas októbra 2023 v Bábkovom divadle na Rázcestí v Banskej Bystrici (BDnR).

V tomto mesiaci bol Edufest zameraný na deti prvého stupňa základných škôl, vrátane pedagógov, pedagogičiek a rodičov, ktorí majú vplyv na ich ďalšie formovanie. Počas októbrového Edufestu sa uskutočnili až štyri zážitkovo-vzdelávacie workshopy.

V prvý deň viedla divadelno-hudobný workshop Rozprávať zvukom na Základnej škole Slobodného slovenského vysielača Pavlína Dusilová – študentka kultúrneho dedičstva a výtvarnej výchovy na Univerzite Karlovej v Prahe.

Z otvorenia októbrového Edufestu

Cieľom workshopu bolo na základe manipulácie s najrozličnejšími predmetmi vytvoriť zvuk historických svetelných kinetických plastík od českého sochára, maliara a architekta, Zdeňka Pěšánka. V poobedných hodinách nasledoval seminár a workshop 4 poschodia v Divadelnej sále BDnR s lektorkami spoločnosti EDUdrama v Bratislave – Barborou Jurínovou a Veronikou Kořínkovou-Willems.

Zámerom bolo na základe kapitol z príbehu Zbojníkova dcéra Ronja Astrid Lindgrenovej, aplikovať metódy dramatickej výchovy do všeobecnovzdelávacích predmetov, vrátane dejepisu, biológie alebo aj občianskej náuky.

Tieto rozhovory približujú tvorivé východiská lektoriek z druhého dňa Edufestu. Seminár a workshop S deťmi do divadla! bol vedený pedagogičkou Katedry výchovnej dramatiky pražskej DAMU, herečkou Divadla Minor, režisérkou a divadelnou lektorkou – Michaelou Váňovou. Lektorkou Komiksového workshopu bola streetartová umelkyňa, výtvarníčka a príležitostná spisovateľka i žurnalistka pod pseudonymom – Toybox.

Rozhovory vznikli z ambície oboznámiť nielen pedagogickú, divadelnovednú, ale najmä aj širokú verejnosť s pohľadmi Váňovej a Toybox na dramatickú výchovu alebo aj výchovu (výtvarným) umením v súčasnom svete. Taktiež približuje ich inšpirácie a metódy, ktoré počas svojej tvorivej činnosti využívajú. V neposlednom rade sme sa spolu rozprávali aj o ich zážitkoch z pokračovania Edufestu.

Michaela Váňová

Michaela Váňová 

Kedy ste si uvedomili krízu dramatickej výchovy?  

Pořádně jsem si ji uvědomila asi před rokem, kdy u nás, v České republice, začaly probíhat velké diskuse o tom, jestli dramatická výchova patří do základního vzdělávání, jestli by měla být v kurikulárních dokumentech nebo ne.

Když jsem to dění sledovala, začala jsem mít pocit, že nešlo ani tak o krizi dramatické výchovy, jako o krizi společnosti, která nechce slyšet argumenty druhých, nesnaží se věci pochopit, a v žádném případě ji nezajímá dobro těch, kteří by měli být centrem veškerého vzdělávání – tedy dětí. Protože, kdyby o dobro dětí šlo, pak by bylo velmi snadné pochopit, jak dobrým a zdravým nástrojem dramatická výchova je. V té chvíli jsem poprvé pocítila krizi.

Tvrdíte, že návšteva divadla by mala byť pre deti predškolského veku nevyhnutnou záležitosťou na podporu ich mentálneho rozvoja. V čom konkrétne je pre vás divadlo ako edukačná platforma unikátne?

Divadlo člověku přináší nepřeberné množství cenných zkušeností a možností něco důležitého zažít. A to nejen dětem, ale i dospělým. Setkání s uměním nás učí poznávat sami sebe, vztahovat se ke světu kolem, učí nás odlišovat objektivní pohled od subjektivního, sdílet prožitek s ostatními…

A to jsou věci, kterébychom se měli učit všichni, bez ohledu na věk. Divadlo je druh umění, který v sobě propojuje všechna další umění. Proto je tak vzácné, protože mi jej přináší živý člověk přímo před mýma očima, tady a teď.

Moment přítomnosti nám umožňuje vstoupit do kontaktu – s uměním, se sebou, s druhými. A když jsme se světem v kontaktu, když jsme více uvědomělí, pak můžeme být zdravějšími články společnosti.

„…UMĚNÍ JE NĚCO, CO NÁS UČÍ POZNÁVAT SAMI SEBE…“

Michaela

Aký máte názor na prítomnosť médií v divadle, keď tvrdíte, že divadelný okamih má byť primárne založený na „tu a teraz“?

Myslím si, že tam určitě patří, protože jsou nezbytnou součástí vyjadřovacích prostředků dnešní doby. A právě divadlo nám odráží dobu a zkušenost, kterou s ní dneska máme.

Jiná věc je, když děti příliš často dostávají techniku do ruky… To totiž může v mnoha případech vést ke ztrátě jiných dovedností i životních zkušeností. Dnešní děti obecně už nemanipulují s předměty tolik, jako dřív, protože jim stačí jeden prst k tomu, aby si zahráli zábavnou hru. Rodiče si s nimi také mnohdy nepovídají tak často, jak by bylo pro děti dobré. Místo toho jimčasto dají tablet do ruky a sami jdou něco dělat.

Dítě tedy už nedostává tolik impulzů k tomu, aby samo přemýšlelo, komunikovalo se živým člověkem a vyjadřovalo před ním své emoce nahlas… A to mu může v budoucnosti ztěžovat porozumění tomu, co se na jevišti děje.

Takže zpět k vaší otázce – spíš bych řekla, že čím víc budeme dětem nabízet techniku mimo divadlo, tím pro něj možná bude těžší navázat živý kontakt s živým hercem v divadle. Ale to, že živý herec na jevišti používá techniku proto, aby tím něco podtrhl, aby tím vyslal nějakou zprávu k divákovi, to je podle mě zcela na místě. Ale technika v divadle by sama o sobě nestačila, takže z mého pohledu určitě nesmí rezignovat na ten živý kontakt. To už pak možná ani nebylo divadlo.

„DÍTĚ TEDY UŽ NEDOSTÁVÁ TOLIK IMPULZŮ K TOMU, ABY SAMO PŘEMÝŠLELO…“ 

Akými divadelnými prostriedkami možno čo najväčšmi upútať detskú pozornosť?

Myslím, že se to nedá říct úplně jednoznačně, protože je to individuální. Můžeme koukat na balet, kde na jevišti nebude nic než tři lidé, kteří se budou hýbat, a může to být pro mě i pro dítě ohromný zážitek.

Stejně tak mě může bavit koukat jen na loutky, které nebudou mluvit, ale – když je budou herci dobře vodit a nabídnou mi příběh tak, aby mě zajímal a nějak ke mně promlouval, tak mě to může zaujmout velmi snadno. Takže je to hodně na tom, jak umělci dané prostředky využijí a zda je divák schopný je přečíst. Netroufla bych si tvrdit, že jeden z divadelních prostředků dokáže víc než ten jiný.

Nevyhnutnou zložkou v divadle je však aj akcia.

Určitě. Musí tam být něco, co mě nutí nebo provokuje se na to dívat. A to je většinou to, jak někdo něco prožívá, vstupuje do nějaké situace, kde něco objevuje, kde se dostává do nějakého konfliktu. Je to jako se dívat z okna, když pod ním nikdo nejde. Pravděpodobně bude mnohem zajímavější, když se pod ním budou objevovat nějací lidé, kteří spolu budou něco prožívat. Protože díky nim budu pak něco prožívat i já při dívání se na ně.

O akých témach je podľa vás v súčasnosti najdôležitejšie s deťmi v divadle hovoriť? Myslíte si, že sem patria aj genderové otázky či politika?

Je potřeba mluvit o těch tématech, která se dětí nějak dotýkají, a se kterými děti mohou mít nějakou zkušenost. A to způsobem, který bude úměrný jejich věku, životní zkušenosti a jejich schopnosti tématu porozumět.

Dnešní děti již běžně potkávají muže a ženy stejného pohlaví, jak se drží za ruce nebo se na veřejnosti objímají. V tu chvíli je to pro ně přirozené, vidí to kolem sebe. Proč by to pak nemohlo být zobrazováno i na jevišti? Problémem spíš můžeme být my tvůrci, kteří z otázek genderu děláme velká témata. Ale pro dnešní děti to možná žádné velké téma není. Možná je to pro ně již běžná věc. A na nás tvůrcích je nepředávat dětem své vzorce vidění světa, ale snažit se porozumět tomu jejich.

Jsem určitě i pro otevírání politických témat, nebo i tématu smrti, protože nás také nevyhnutně obklopují a je nesmysl dělat, že tady nejsou. Naopak, tím, že o těchto tématem budeme hrát, budeme vysílat zprávu, že je v pořádku o nich mluvit a přemýšlet. Jen je potřeba myslet na to, abychom těžkými tématy provedli dětského diváka bezpečně.

Můžeme ho postavit před situaci strachu, ale zároveň mu musíme poskytnout oporu a jistotu. I divadlo pro děti může děti šokovat a provokovat v těžkých tématech, ale pořád musí svého diváka opečovávat, poskytovat mu pocit bezpečí a opory. To je naše dospělá zodpovědnost.

„DÍTĚ MUSÍME JAKÝMKOLI TÉMATEM PROVÉST HLAVNĚ BEZPEČNĚ.“

Tento rok vám vyšla publikácia S deťmi do divadla! Ako si spätne spomínate na proces jej vzniku?

Vzpomínám na to hezky. Je to téma, které mě opravdu zajímá a které bylo součástí už mé bakalářské práce. V Divadle Minor působím patnáctou sezónu, takže jsem s dětským divákem a divadlem pro děti v kontaktu už poměrně dlouho. Pořád mě fascinuje, jak divadlo, které nově vznikne, může na diváka působit a jak se dětský divák proměňuje. Baví mě být u toho. Být součástí.

Samotné psaní knížky bylo velké dobrodružství, protože jsem se k textu (původně mé bakalářské práce) vracela po několika letech, ale už s novými zkušenostmi. Zjistila jsem, že se už dnes na některé věci dívám jinak. Mám mnohem větší zkušenost také jako tvůrce divadla pro děti, takže jsem některé původní texty docela hodně upravovala. Myslím, že jsem i mnohem opatrněji volila některá slova a pečlivěji zvažovala svá tvrzení…

Ako postupovať pri deťoch alebo aj samotných rodičoch, ktoré vzdelávanie divadlom odmietajú? Ako sa ich pokúsiť presvedčiť o opaku?

Myslím si, že ideální cesta není je přesvědčovat, ale spíš jim nabídnou získání nové zkušenosti. Ukázat jim, co divadlo dokáže, když se s ním dobře pracuje. Dát jim možnost jít víc do hloubky, zažít si divadlo pro děti, které považujeme za kvalitní. Nabídnout jim i náš vlastní názor, nenutit jim ho. To nemá smysl, protože k divadlu si stejně nakonec musí najít cestu i vztah každý sám. My – kteří ve vzdělávání divadlem  vidíme velký smysl – ale můžeme být jejich dobrými průvodci.

„…IDEÁLNÍ CESTA NENÍ JE PŘESVĚDČOVAT, ALE SPÍŠ JIM NABÍDNOUT ZÍSKÁNÍ NOVÉ ZKUŠENOSTI.“

Ako sa vám pracovalo s kolektívom na vašom workshope o rozvíjaní kreativity u detí prostredníctvom hry v BDnR?

Velmi dobře. Potkala jsem se zde s lidmi, kteří otevření v myšlenkách a zajímali se o divadlo i o názor druhých. Potěšilo mě, že účastníci byli zvědaví, odvážní a současně pokorní. Měla jsem radost, že si nakonec odnášeli nové zkušenosti a způsob uvažování, který pro ně může být obohacující nejen při přemýšlení o divadle.

Toybox

Toybox 

Ako ste sa dostali k výtvarnému umeniu?  

Malovala jsem od malička… Profesionálně jsem se k výtvarnému umění dostala tak, že jsem vystudovala scénografii na DAMU. Komiksové školy v té době neexistovaly, tak jsem se rozhodla, že se stanu vlastní univerzitou. Mezitím jsem se dlouho živila jako novinářka… Živit se jako profesionální ilustrátorka a výtvarnice byl vždycky můj sen.

V čom pokladáte práve výtvarné umenie za osobité?

Vždycky mě přitahovalo tvořit světy. Právě v komiksu, prostřednictvím minimálních prostředků, pastelek a jiných výtvarních potřeb, můžete vytvářet velmi složitá, komplexní prostředí. Komiks byl proto prvním žánrem, kterému jsem se chtěla věnovat.

„VŽDY MĚ PŘITAHOVALO TVOŘIT SVĚTY.“

Čo najextrémnejšie sa vám doposiaľ podarilo vytvoriť cez vašu výtvarnú/ komiksovú tvorbu?

Myslím si, že pro hodně lidí byly extrémní moje obrazy mrtvých zvířat. Maluju to, jak se chová masospotřebitelský průmysl ke zvířatům, co má faktickou návaznost na podmínky genocidy nebo holokaustu. Prostředí velkochovů slepic a to, jak se k nim lidi chovají, totiž připomíná to, jak jsme se k Židům chovali za druhé světové války a i to, jak se dnes lidi chovají ve všech válkách k sobě navzájěm. Tyhle obrazy mrtvých zvířat jsem vystavila v prostorech Jatka 78, kde byly předtím skutečně jatka…

Takže ste do istej miery inšpirovaná aj naturalistickým umením?

Mám ráda realistickou tvorbu, ano. Například Luciana Freuda nebo Jenny Saville. Obecně si ale myslím, že malba by měla vždycky odpovídat obsahu, který se snažíte sdělit. Pro určitý účel naturalistické zpracování vhodné není.

„…MALBA BY MĚLA VŽDYCKY ODPOVÍDAT OBSAHU…“

Toybox pracuje

Ako inak by ste ešte vedeli opísať svoj výtvarný rukopis?

Myslím si, že jsem definovaná hlavně tím, jak se pohybuju mezi různými médii tvorby. Tvořím jak ilustrace do knížek, tak obrazy pro ulici. Věcem, které tvořím, se vždy snažím dát osobitý výraz.

Mezi mojě komiksové vzory patřil například Bill Sienkiewicz, ze Slovenska malíř Petr Včelka, který se rovněž dříve věnoval komiksu.

Aké zručnosti sú vôbec potrebné na vytvorenie komiksu? Myslíte si, že je schopný ho vytvoriť aj ten, kto nemá talent na kreslenie?

Jakékoli umění může vytvořit i ten, kdo nemá talent na kreslení. Ale moje umění vzniká zejména z enormní chutě jej udělat, z touhy. Tuto otázku dostávám často od rodičů: Má moje dítě talent? Podle mě je nesmysl se takto ptát. Jen malovat nestačí – musíte mít mnoho různých talentů, aby ste uspěli ve výtvarném světě.

Obecně potřebuje komiksový kreslíř obrovskou trpělivost, kterou si musíte vybudovat postupně. Musíte se totiž naučit tolerovat i tu nudu, protože kreslení je osamělé povolání. Není to pro každého. Ale když se vám nakonec podaří neztratit optimismus, máte šanci být úspěšná.

„JEN MALOVAT NESTAČÍ…“

Vyštudovali ste aj Literární akademii Josefa Škvoreckého. Čo najradšej píšete a prečo?

Většinou píšu texty pro svoje věci. Nejraději proto pochopitelně tvořím vlastní příběhy a komiksy. Naposledy to byla kniha pro děti založena na skutečném příběhu, který jsem prožila se svými dětmi. Bylo to takhle: jednoho dne nám za okny přistálo černé prostěradlo a moje děti začaly přemýšlet, co to je. Vrána? Nebo snad klavír? Tuto situaci jsem použila jako inspiraci pro celou knížku.

Na myšlenku použít dětské nápady pro tvorbu mě přivedl Neil Gaiman, který vzpomínal, jak ho jeho malý syn inspiroval k námětu knihy Oceán na konci ulice. Děti jsou skvělou inspirací, problém je, že my je neposloucháme. Takže já bych o sobě neřekla, že texty vymýšlím z ničeho – spíš interpretuji a zviditelňuji příběhy, které vidím kolem sebe.

„DĚTI JSOU SKVĚLOU INSPIRACÍ, PROBLÉM JE, ŽE MY JE NEPOSLOUCHÁME.“

Toybox v akcii

Počas minulej sezóny ste v rámci BDnR spolupracovali s režisérom Mariánom Peckom na ilustrátorskej realizácii inscenácie Kamil. Ako sa vám s režisérom Peckom spolupracovalo?

Spolupracovalo se mi úplně skvěle. Je to jeden z nejprogresivnějších lidí, které jsem potkala v posledním roce nebo i v posledních letech. Myslím si, že ve svém divadle  nejen pro děti odvádí obdivuhodnou práci. V hodně věcech spolu souhlasíme, proto je pro mě velká čest, že mě našel a oslovil na spolupráci.

V inscenácii Kamil ste sa nakoniec nerozhodli pracovať s animačnými postupmi. Prečo?

Komiks je žánr literatury, který primárně pracuje s fantazií čtenáře. Existuje teorie komiksu, která říká, že ten pravý příběh je v mezerách, prázdných místech mezi komiksovými rámečky. Takže to, cose tam odehrává, není přímo nakresleno, ale vidíte to ve své fantazii. V prostoru, který je vyprávěný. Podobný princip sme se snažili použít i v tomhle představení. Takže ilustrace neměli být doslovně animované. Chtěli jsme nechat hodně velk ýprostor pro fantanzii diváka.

„CHTĚLI JSME NECHAT HODNĚ VELKÝ PROSTOR PRO FANTAZII DIVÁKA.“

Už ste spolupracovali aj na nejakej inej inscenácii v divadle?

Ano. Dělala jsem svojě autorské představení, Shakespearovu Bouři, ve čtvrtém ročníku na DAMU.Strašně mě přitahoval ten snový prostor, který Shakespeare vytvořil. Sama jsem vybudovala site-specific řešení, které jsem sama i režírovala. Moje Bouře se odehrávala pod střechou domu, kde diváci procházeli postupně skrz sedm různých prostorů.

Ako sa vám pracovalo s kolektívom na vašom workshope o kreslení komiksu a tvorby jeho textu v BDnR?

S dětmi jsme pracovali stejným způsobem jako pracuji obvykle: nejdřív jsme nakreslili komiksové hrdiny – v tomto případě to byla zvířátka. Pak jsme jim vymysleli jména, zasadili jsme je do prostředí a přemýšleli nad tím, jak by mohla žít.

V Bábkovém divadle na Rozcestí měl worskhop skělou atmosféru. Ale já obecně miluju pracovat s dětmi, protože mají fantazii, na kterou jsme my dospělí už dávno zapomněli. Takže ani není potřebné je cokoli učit. Stačí s nimi prostě být, věci s nimi dělat a být v přítomném okamžiku,  chválit je za to, co se jim daří. To je moje hlavní metoda.

„…MILUJU PRACOVAT S DĚTMI, PROTOŽE  SKVĚLOU MAJÍ FANTAZII, NA KTEROU JSME MY DOSPĚLÍ UŽ DÁVNO ZAPOMĚLI.“